Cykloturista, tulák, horal, spisovatel, cyklotremp
Honzu Vlasáka, autora knížek o cyklotrempském životě, není
potřeba nijak zvlášť představovat. Mluví za něj pět vydaných knih, z nichž
tři se dočkaly druhých vydání. Při příležitosti autorových kulatých narozenin
jsem si s ním povídal tentokrát ne přímo o cestách, ale spíše o knížkách,
o psaní.
Jak tvoje knihy
vlastně vznikají? Rodí se pasáže z budoucí knihy už během cesty, nebo vše
tvoříš až doma po příjezdu?
Na cestě tvořím v rychlosti jen takový body do
zápisníčku, co nezapomenout. Píšu ob stránku a na tu volnou dopisuju to, na co
jsem si vzpomněl dodatečně, aby to mělo chronologiku. Nedovedu si představit
ten mišmaš, kdybych používal diktafonek. Bez papírového sešitku se zřejmě nelze
obejít. Když mě za jízdy napadne nějaký fór, musím hned zastavit a zapsat jej,
neboť, jak říká největší Čech (děte se vypchat s vaším oficiálním
pořadníkem) Jára Cimrman: „dovedu uchopit myšlenku, ale nedovedu ji udržet“. Ze
stejného důvodu mám u lůžka na dosah papír a tužku. S pomocí deníčku a
fotek si i po letech vybavím všechny detaily.
Jsi pověstný svojí
statistikou noclehů, které máš pečlivě evidované, mnohé z nich jsou
kuriózní, ale hlavně se nesou v duchu hesla: „toho bohdá nebude, abych
platil za nocleh.“ Nevymýšlíš si, nepřeháníš, nepřikrašluješ ve svých knížkách?
Takovej fundamentalista už nejsu. Když je výhodnější
zaplatit, nedělám si násilí a pár kaček tomu pohodlí obětuju. Jenže ono to
většinou výhodnější není.
Jináč - všechno je čistá pravda a nic než pravda. Až na tu
historku z Vysokých Tater, jak jsme v zimě večer v děsným mrazu
jeli lanovkou dolů ze Soliska a ona se zastavila, široko daleko nebylo živáčka
a lanovka stála a my jsme si po hodině řekli: lanovkáři si vypočítali, že
všichni pasažéři jsou už dole, a skončili šichtu. Naštěstí jsme s sebou
měli dvě lana, tak jsme z těch sedaček slanili do závěje, načež se lanovka
rozjela. Nezapomněli na nás. Asi se dost divili, že nejsme. Mezi lanovkářema
tam byl jeden fundovaný ufolog, tak ten jim to, počítám, vysvětlil. Ale ta není
o noclehu.
Před několika lety
jsi psal na historickém psacím stroji. Teď vidím, že už to mydlíš na počítači.
Mnozí v tvém věku se mu brání. Jak ses s ním skamarádil ty, takový
odpůrce technických vymožeností?
Jsem odpůrce pouze debilních pokrokových vymožeností, jako
jsou třeba motorky poháněné objektivy ve foťácích, rychloupínáky na nezávodních
bicyklech, nebo smrdící špinící automobily, ke všemu jezdíící rychleji než
šedesátkou. Počítač je bezva vymoženost. Psaní na něm je fakt zábavný. Kromě
toho po tobě nemůžu chtít, abys texty po mně datloval písmenko po písmenku.
První verzi píšu někdy na stroji, stejně jako Martin Vopěnka
– autor moc fajn knížky o základně Jardy Pavlíčka v Antarktidě. Takovej
papír se všema škrtama a vsuvkama je přímo grafické dílo. Tahle první verze mně
jde strašně ztuha. Čučením do blba ztrávím hodiny. Při psaní na stroji ušetřím
tím čučením kupu elektřiny.
Jsi jedním z mála
cykloturistů, a troufnu si říct i spisovatelů, kteří se psaním docela slušně
živí. Samozřejmě proto, že si část knih sám prodáváš. Prozraď začínajícím
autorům, kteří by za svoji prvotinu nejraději inkasovali desetitisícové
honoráře, co úsilí se za tím skrývá?
Začínal jsem článkama do horolezeckého časopisu Montana, a
ta mi, vzhledem k jejich úrovni, nabídla vydání knihy. Byly to pověstné
„Vandry s Bejkem“. Jako honorář jsem dostal pár výtisků.
K tomu úsilí: spisování, které má šmrnc, vtip a tak, se
nedá naučit. Znám cestovatele, jejichž podniky jsou fakt úžasné. Píšou o nich,
jenže i ta cca sedmá knížka, člověk by řekl, že už by se to psaní za tu dobu
mohl naučit, je stejně nudná, jako ta první. Radši budu jmenovat ty dobrý
píšící cestovatele. Nemá smysl někoho popuzovat. Zdeněk Šmíd, Holcová, Lhota,
Milan Silný, Lucka Kovaříková s Michalem Jonem....on ten vkus lidskej,
pokud jde o knížky, je tolik všelijakej, že někdy člověkovi zůstává rozum stát,
co se někomu líbí. Říkám to proto, abys moje soudy nebral moc vážně.
Tvoje „obchodní
mise“, jak nazýváš své cesty na kole s knihami po českých knihkupectvích,
bývají mimořádně úspěšné. Prodáš více než zavedení distributoři. Čím to je?
Kouzlo osobnosti?
První a nejdůležitější předpoklad je – být přesvědčen, že ta
knížka je dobrá. Vždycky zdůrazňuji, že skromnost mně brání říkat, že je to
parádní počtení. Že nejezdíte na kole, takže tohle není pro vás? Vždyť hromada
lidí čte kovbojky a přitom v životě nepásli krávy na koňovi.
Jaké knihy máš
vlastně rád ty?
Čtu jenom pěknou literaturu. Třeba Školu Malého Stromu od
Forresta Cartera, Šabachovo Hovno hoří, Roznese tě na kopytech Simony Monyové,
Vyhnanci z ráje Jaroslava Váchy....občas beletrii i koupím, i když vím, že
se k té knížce už nebudu vracet. Abych ji mohl půjčovat kamarádům.
V souvislosti se
šedesátkou se odchází téměř do důchodu. Tys do zaměstnání nechodil, tak
v úvahu připadá leda cykloturistický důchod? Asi ale plánuješ ještě někam
vyrazit, že jo.
Náhodou jsem klasicky chodil do zaměstnání hodně dlouho.
Jsem totiž zpožděn ve vývoji, takže biologicky jsu zatraceně mladší než
matematicky. Na tradiční 24 hodinovce, co pořádá Jura Havel na Vysočině, urážím
400 km. V zahraničí jsem byl po prvé v 28 letech – kde jinde než
v Rumunsku – tenkrát za bolševika. Od té doby jsem tam byl nejmíň
třicetkrát. Pár let nato jsem se odstěhoval do Vysokých Tater a tam už ty
poměry, jako pracovní, byly takový volnější. Na kole jsem začal jezdit
prakticky až po převratu. Proč je to nejlepší způsob vandru probírám
v úvodu „Vandrů s Bejkem“. Každopádně v důchodu už jsem. Po několika
valorizacích už mám více než 4000 kaček, takže jsu,jak se říká, za vodou. Fakt
je příjemné nemít starosti jak vyjít s penězma.
A ještě někam vyrazit – to víš že jo. Teď razím na zahradu
trhat japka, abych měl celou zimu co ohryzávat.
Dík za rozhovor.
Jiří Říha
